Na všechny, kteří si jdou za tím svým

5. srpna 2018 v 12:19
V životě nastane chvíle, kdy si řeknete, že akutně potřebujete změnu. A nový sestřih vážně nestačí. Už vás nebaví pořád přemýšlet nad minulostí a stalkovat svoje ex na sociálních sítích, unavuje vás strach z budoucnosti, protože si nepřipadáte dost dobrý a vyčerpává vás neustálé přizpůsobování se svému okolí. Zkoušela jsem se s tím vším srovnat doma, mezi mými známými a rodinou a tudíž i skvělým zázemím, ale pořád jsem se jen motala v kruhu a nic se měnilo. A tady začíná můj cestovatelský příběh. Přesněji 30.6. 2018. Den, kdy jsem opustila svoji rodnou ves a všechny nejbližší, abych si odpověděla na několik otázek, našla své pravé já a posunula se v životě dál.

30.6. - 28.7. 2018 Francouzská rodinka

První část své výpravy trávím ve francouzské vesničce jako aupair, což je v tomhle případě all inclusive wellness v pětihvězdičkovém hotelu. Někdo má tolik peněz, že si bankovkama zapaluje doutníky a utírá zadek, tahle rodina je strká do zbytečných aupairek. Mamka je letuška, ale asi ne moc žádaná, protože moc nelítá a taťka je pilot, ale momentálně pracuje z domu. Taky tomu nerozumím. Každopádně za celý měsíc jsem caparty hlídala sama jen jeden víkend, což musím říct, že celkem stačilo. Rozmazlený jsou natolik, že dokážou ztropit hysterickou scénu, pokud po nich chcete, aby si vyčistily zuby ráno, protože oni si je čistí jen večer. A taky se moc nepřevlíkají. Tak aspoň na nich nemůžete na první pohled vidět, že jsou celkem za vodou.

Bylo mi taky řečeno, že děcka rozumí anglicky, což není pravda a já jsem zas řekla, že umím trošku francouzsky, což se ukázalo, že taky není úplně pravda. Takže domluva s dětmi je vážně vtipná, nebo alespoň já se směju, osmiletý prcek je celkem nervák a nemá se mnou moc trpělivosti. Oni Francouzi jsou celkově nerváci, proto tolik pijou. A proto ten taťka tolik nepilotuje, nestihne nikdy vystřízlivět. Taťku mám ráda, na mě je milý a na děti přehnaně přísný a nebojí se je praštit, což se mi líbí, když vím, jak mě neposlouchají a bít je moc nemůžu. Jen občas, aby nevypadly ze cviku. Na druhou stranu mi přijde vtipný, že když jedno z dětí projeví známky únavy, tak ho taťka okřikne s tím, že na to nemá právo, když nepracuje. No tak hlavně, že on chodí denně do uranových dolů.

Každopádně já mám dost volného času, kdy se snažím číst, cvičit podle youtube, běhat, učit se francouzštinu, zdravě jíst - v tom dost pokulhávám - a trávit zbytečné hodiny na instagramu - to mi jde asi nejlíp. Jeden den se taky vydávám do 13 kilometrů vzdáleného města Vienne a v polovině měsíce pak dostávám opušťák na dva dny, kdy se rozhodnu zajet si do Marseille. A tady to teprve začíná být zajímavé.

18.-19.7. 2018 Marseille

Cestě do Marseille předchází 25 kilometrů dlouhá chůze na autobusové nádraží do Lyonu a co si budem, bez mapy na mobilu bych nenašla ani cestu z baráku. Můj život je teď doslova závislý na přísunu elektřiny, protože bez nabíječky ten hrozně chytrý telefon vydrží jen několik hodin, takže spíš funguje jako pevná linka. Cesta utíká dobře, až na úsek po vysokorychlostní silnici téměř bez krajnic, ale tak, přežila jsem. Důležitý je mít na hlavě slamák, pak až vypadáte jako opravdový čundrista, řidiči mávají a někteří se i vyhnou. Jdu pomaleji než předpokládaný čas chůze na google mapách, což mě nepřekvapuje, protože já prostě rychle chodit neumím. Asi mě to naši nenaučili a vtloukli mi do hlavy, že pomalá chůze k životu stačí. A nebo jsem jen líná pohnout prdelí.

Nádraží jsem našla snadno, ale s přesnou zastávkou to už bylo horší. Navíc tu na celým třípatrovým nádraží není ani jedna zásuvka a já jako moderní žena mám elektronickou jízdenku na mobilu, takže bez šťávy se nesvezu. S polomrtvým mobilem jsem ale stihla jízdenku ukázat, akorát se mi povedlo přihlásit se jako chlap. Asi abych si vsugerovala větší sebevědomí. V dnešní době je ale v těch pohlavích takový bordel, že to řidiči ani nepřijde divný a jsem vpuštěná dovnitř. Bohužel však nevím, kam si mám sednout, protože mi moje slabá francouzština neumožnila zeptat se na číslo sedačky. No co, prostě si někam drcnu a budu čekat, dokud mě někdo nevyhodí. Mám pět hodin, abych to svoje sedadlo našla.

Kolem 7. večer přijíždím do Marseille, autobus je vybaven zásuvkou a wifinou, takže se cítím silnější než kdykoliv předtím. Ovšem čeká mě jiný problém, celkem akutně si potřebuju odskočit. V takových případech vás vždy zachrání McDonald a naštěstí jich je všude dost. Dostávám se do přístavu, kde se chystám vyfotit pár super fotek, abych měla čím zazásobit instagram a ukázat všem, jak si žiju, když mě zastaví celkem dobrej kořínek a lámanou angličtinou se snaží se mnou seznámit. Připomenu si, že jsem ten den našmajdala už 25 kilometrů, strávila jsem 5 hodin v autobuse, celý den bylo víc jak 30°C a slovo make-up je pro mě už cizí. Rozhlídnu se, jestli kolem nás nejsou nějaký skrytý kamery a nakonec usoudím, že je to možná dobrovolník od charity a snaží se jen udělat nějaký dobrý skutek. Slušně se rozloučím se a vydávám se k Notre-Dame.

Nahoru se vyšplhám se zapadajícím sluníčkem, pokochám se výhledem, zbytečně vyplácám data na storíčko - ale tak nejsme zvířata, jsme lidi, prostě něco postnout musíš - a začnu přemýšlet, kde vůbec strávím dnešní noc. Pláž je několik kilometrů daleko a baterka na mobilu dochází, proto se rozhodnu se příliš nevzdálit, abych stihla zítřejší autobus v 11:00. Najdu si celkem pěknej plácek na kamenech v přístavu, kde si podestelu ukradeným prostěradlem od mojí francouzský rodinky. Neboj se ničeho, zase jsem to vrátila. Nevypraný teda no. Moji romantiku vyrušuje schizofrenní týpek sedící pár metrů ode mě, který vykřikuje cosi do nebe a zřejmě se modlí. Já se v tom moc nevyznám, třeba na mě povolával satany s Kristelovou, každopádně spát se přitom fakt nedalo. Naštěstí si pak sbalil saky paky a odešel. Vystřídal ho ale jiný případ, který si tam na féra ustlal do již připravenýho spacáku a mě napadlo, jestli jsem někomu nevlezla do bejváku. Jiný kraj, jiný mrav, těžko říct, jak to tady chodí.

S několikrát přerušovaným spánkem jsem se nakonec dočkala rána a spakovala se kolem půl 7.
Po cestě na nádraží jsem samozřejmě skočila do Mecka s cílem využít místní záchody jako beauty salon. Zapomněla jsem si však kartáček a pastu na zuby, takže nejen, že jsem byla krásná, voňavá a upravená, ale ještě jsem mohla z fleku dělat reklamu na ledově svěží dech. Už teď jsem litovala toho dotyčného, který se mnou bude muset strávit 5 hodin v autobuse jako spolujezdec. Možná jsem litovala celý autobus. Ale úplný prase nejsem, měla jsem věci na převlečení, čímž jsem překvapila i sama sebe.

Po návštěvě McDonaldu jsem se také přesvědčila, že opravdu nemá cenu utratit 7 euro za ceasar salát, protože dostanete opražený papír s jedním jetelíčkem a radši si příště koupím celý balení salámu za euro, i když nedokážu přesně říct, z jakýho zvířátka to je. Bílkoviny jako bílkoviny, sorry not sorry. Taky nemá cenu utrácet za pivo, když mi nechutná ani to český a nakonec ho stejně vyleju. Musela jsem se o tom přesvědčit jenom třikrát. A už vůbec nebudu utrácet za fancy latté s oreo příchutí, který nejen vylejete, ale ještě se po něm po-lálálá.

Do Lyonu jsme přijeli s mírným zpožděním, ale k mojí náhradní rodince jsem se vrátila v rekordním čase. On když člověk chce, tak se vždycky hecne, A když nemá klíče a chce se dostat do baráku, tak to taky docela pomáhá. Tyhle dva dny beru jako zkoušku na začátek srpna, protože to mám v plánu ještě šílenější dobrodružství.

28.7. - 29.7. Cesta do Ženevy

Nastává odchod od rodinky. Asi se mi nebude stýskat, ale mamču celkem lituju už teď. Myslím si, že jim to s taťkou moc neklape, o čemž svědčí i fakt, že s nimi jejich pětileté dítě spí v jedné místnosti. A i když já bych o svém sexuálním životě měla pomlčet, tak pět let je vážně proti přírodě. Tak snad najde nějakýho aupairáka, aby si mohla vrznout aspoň s ním.
Můj první den za dobrodružstvím začal opravdu výborně. Venku leje jako z konve a já přemýšlím nad tím, jak v takovém počasí půjdu z letiště 20 kilometrů, abych se dostala na nejbližší otevřenou poštu. Rodince jsem totiž řekla, že domů se vracím letecky. Kdybych přiznala své plány na čundr, tak by mě mohli považovat za blázna a asi by mi úplně nechtěli svěřit svoje děti. Nakonec vyhrál rozum a do centra Lyonu, a tudíž blízko k poště, jedu expressem, což je něco mezi vlakem, tramvají a metrem. My tyhle vymoženosti v Podůlší nemáme, tak se v tom moc nevyznám.

Po chvíli hledání nacházím trafiku, jakožto poštu a za nepříliš důvěřivého výrazu zanechávám prodavačce můj kufr, aby ho nechala poslat do Čech. Tak uvidíme, jak to dopadne, já být jí, tak si ten kufr nechám. Na google mapy zadám směr Ženeva a vydávám se na cestu. Až teď mi dochází, do čeho jsem se to vlastně pustila. V hlavě jsem měla několik představ, jak ta cesta bude probíhat, ale všechny byly značně naivní, skoro až jednorožcové. Hlavní problém nastává v noci - je hrozná klendra. Taková, že i tučňáci by se radši vrátili na Antarktidu za teplem. Celou noc tedy "prospím" v sedě schoulená do klubíčka a marně se snažím popohnat čas, aby už začalo svítat. Ráno si pak vystřihnu pár kliků na zahřátí a při střetnutí pohledů s vyděšenou stařenkou za oknem, se raději rychle vydám na cestu. Možná mi ty kliky chtěla chudák ženská jen spočítat, kdo ví.

Po téměř probdělé noci si to štráduju tak rychle, že i radary mě nestíhají změřit. Né, vážně. Pokud jsem si předtím stěžovala na zimu, tak teď se tu roztékám ve 40°C na sluníčku a jsem tak unavená, že při každém zastavení hrozí, že usnu a pravděpodobně se vypařím. Do Ženevy mi zbývá 115 kilometrů a na můj Eurotrip mám maximálně dva týdny. S pesimistickou vidinou, že se dřív vdám, než dojdu do Ženevy - a to můj brácha říká, že se nevdám nikdy - se rozhodnu vyhledat nejbližšího Mecka, abych za přístupu wifi promyslela další strategii.

Víte, jak muslimové musí alespoň jednou za život vykonat pouť do Mekky ? Tak já mám upgradovanou verzi - od Mecka k Meckovi. Jako haló. Kde jinde si můžete zdarma dodat šťávu do mobilu, zčeknout instanovinky díky přístupné wifi a dokonce si na záchodcích vyprat, vyčistit si zuby a umýt si vlasy. Za mě deset z deseti. Po doplnění kalorií se mi začíná vracet dobrá nálada a rozhodnu se zbytek cesty do Ženevy dostopovat. Vyrobím si fešnou ceduli GENÉVE a ostýchavě si stoupnu na kraj silnice s vírou, že stojím správným směrem. Prvních pár aut nechám projet, protože se stydím. Nebojím, ale stydím. Já nevím, jestli jste někdy stopovali sami v cizí zemi, ale je to hrozně zvláštní pocit. Postupně se začínám otrkávat a nebojím se k tomu stopování připojit i malý taneček. Mažoretky hadr.

Celkem mně na cestě do Ženevy zastaví 5 aut. S jedním řidičem jsem procvičila francouzštinu lépe, než za celý měsíc u rodinky. Uvedla jsem se opravdu dobře. Na dotaz "sentýr" jsem odpověděla Denisa s domněním, že se mi dotyčný představuje. On však říkal "la ceinture", což znamená pás. Určitě takový jméno taky existuje, fakt jo. Všichni řidiči měli společné dvě věci. Za prvé byli velmi přátelští a kolikrát si kvůli mně i zajeli, aby mě dostali na dobré stopařské místo. A za druhé se mě všichni zeptali, jestli se nebojím cestovat takhle sama. Upřímně jsem se nejvíc bála, že se s každým tím autem někde vybouráme, protože Francouzi nepoužívají blinkry. Prostě jestli jsi moje soulmate, tak poznáš, kam chci odbočit.

Já si nikdy nepřipadala, že dělám něco nebvyklého, nebo obdivuhodného. Když mi ale poslední auto zastavilo na okraji Ženevy, tak jsem si upřímně řekla: " Deni, jsi hustomrtěkrutopřísnej boreček. Jsem na tebe fakt pyšná." A vám chci říct, že jste taky borečci, všichni, jen si to musíte umět přiznat. Tak se po přečtení téhle kapitoly postavte před zrcadlo, mile se na sebe usmějte a nahlas si řekněte: "Mám se rád/a, jsem na sebe pyšný/á, odvádím v životě fakt skvělou práci."
Amen.

30.7. - 1.8. Napříč Švýcarskem

Po předchozí noci musím přiznat, že se asi trošku bojím. A když se ke mně včera večer v parku, kde jsem chtěla přespat, přibližovala partička černochů, tak jsem se bála možná trošku víc. Nakonec jsem se rozhodla zvolit únikovou strategii a našla si plácek za křovím u opuštěných bytovek. No co si budem, uši jsem měla tak nastražený, že jsem slyšela i sovy prdět a jenom jsem čekala, kdy mě přijde někdo přepadnout. Na druhou stranu mám jednu účinnou zbraň a tou je moje pižmo. Jediné, které po mně jdou, jsou mouchy. Samým vyčerpáním jsem přeci jen usla a probudila se kolem jedné s pocitem nehorázné zimy. Já jsem ten čundr neplánovala, takže s sebou nemám ani spacák. Rozhodla jsem se tedy, že předejdu pokáknutí se strachem a umrznutí tím, že budu v noci na etapy spát a chodit.

Náladu mi spraví krásná cesta po břehu Ženevského jezera, kde také narazím na jednoho místního Ženeváka, který se se mnou dává hned do řeči. Zase se uklidníme, konverzaci jsme drželi čistě na přátelské rovině. A taky tam měl holku teda no. Mimo jiné zjišťuji, že strávil tři měsíce ve Vietnamu, kde se učil jógu a jel na kole až do Turecka. Je celkem příjemné vědět, že na světě jsou ještě větší blázni a vy si pak nepřipadéte, že děláte něco úplně pošahanýho. Jen s tou hygienou to možná trošku přeháním, protože ten den jsem se v jezeře i vykoupala. O kousek dál mě zastaví osmileté holčičky s tácem muffinů, které je nabízejí k prodeji, aby si jejich nemocná kamarádka v cizině mohla dovolit koupit letenku domů. Já, jako vzdělaná žena vím, že se ve Švýcarsku platí franky. Teda vím to hned poté, co mi to ty holčičky sdělí. Naštěstí berou i eura. Je to sice maličkost, ale cítím se hned o něco veseleji. A o to si myslím, že tady jde. Abychom se radovali z maličkostí.

Kolem desáté večer narážím na pána, kterého velice zaujala moje cestovatelská vášeň, neboli jak já tomu říkám - sebevražedná mise. Ještě více byl zaujatý sám sebou, protože se o sobě tolik rozpovídal, že jsem měla co dělat, abych to na místě nezalomila. Měl velkou tendenci mi nějak pomoct, tak mi nakonec vnutil třicet franků s tím, že si musím koupit spacák. Nechtěla jsem ty peníze přijmout, fakt ne. Pak ale promluvil můj vnitřní hlas a slovy: "nebuď blbá Deniso, ber, dokud je", mě přesvědčil o opaku. Po předání peněz ten pán začínal být dotěrnější a mluvil něco o hotelu, tak jsem si v duchu pomocí derivátů, logaritmů a sinusových křivek spočítala, jak rychle vzhledem ke své výšce, váze a věku dokáže utíkat a radši jsem vzala nohy na ramena. Ještě, že jsou ti Švýcaři tak zazobaný a každý pohyb si dobře rozmyslí. Být to cikán, tak jsem v háji. Tu noc jsem spala na třech různých místech. Jednou mě vzbudila zima a jednou klučina z nějakýho domorodýho kmene. Jinak si nedokážu vysvětlit styl jeho oblékání a fakt, že se na té lesní cestě zjevil ve čtyři ráno.

Spacák nemám, ale za to si užívám celkem slušný hody v Mecku. Holt palivo má přednost. A protože se v těch fastfoodech už cítím jako doma, tak se hned po vstupu ptám, kde mají zásuvku u okna s výhledem na hory. To kecám, ale kvůli štávě pro mobil jsem pomalu schopná se někomu vloupat do baráku. Plná sil pak pokračuju v cestě, ta se ale táhne, proto se rozhodnu pro stopování do Bernu. První řidička mi vypráví o svém projektu, který se jí konečně povedl zrealizovat. Jedná se o dům v horách, kde si lidé mohou zaplatit pobyt, aby si vyčistili hlavu, zarelaxovali, zameditovali a takový ty sluníčkový věci. Druhý řidič mě hned ze začátku ujistí, že to není Arab, ale Kurd a že se tedy nemám čeho bát. Jsem úplně klidná čoveče. Každopádně neumí česky, anglicky ani francouzsky, tak mě aspoň nechá navolit hudbu na youtube. A já si v rámci mého letního rozhazování koupila lístek na Eda Sheerana, takže volba je jasná.

Do Bernu se dostávám večer, povede se mi zabloudit, ale nakonec najdu celkem dobrý flek na spaní kdesi v lese. Nechci se chvástat, ale myslím, že jsem spala i hodinu v kuse. Ráno si to celá natěšená štráduju k dalšímu Meckovi, ovšem tam se dozvídám, že Švýcaři mají národní svátek a tudíž je většina obchodů zavřená. Rozhodnu se tedy pro rychlý přesun do civilizace (čti Curych), protože na den bez Mecka nejsem připravená ani já, ani moje baterka na mobilu.

Jako první mi zastavil Švýcar, který umí mluvit jen Německy, takže jsme nepokecali, ale hlavně, že si vezu zadek. Vysadil mě na odpočívadle u dálnice, kde se mi následně povedlo stopnout týpka v kabrioletu, který prý používal James Bond a na světě je jen pár takových kousků. Až mi toho krásnýho auta bylo líto, že musí vézt něco tak špinavýho a upocenýho, jako jsem já. Ten týpek je značně za vodou a mimo jiné mi sdělí, že jezdí na dovolené všude po světě, aby ušetřil, protože ve Švýcarsku má výdaje mnohem větší. Taky bych chtěla přemýšlet stylem, že na příští měsíc musím zaletět do Thajska, abych něco ušetřila. Každopádně se s ním dobře povídá a prý jsem byla jeho první...nabraná stopařka.

Bohužel však nejede přímo až do Curychu a já si musím vystopovat ještě jednoho řidiče. Tím je novinář v důchodu, mluvící pěti jazyky, který byl kromě Podůlší snad úplně všude a o českém sportu toho ví víc jak já. Dokonce mi i nabídne, že se můžu k nim do novin dojít opláchnout a občerstvit. A i když vážně smrdím jako plesnivý ponožky, tak s díky odmítnu. Následuje zoufalé hledání otevřeného Mecka. Bohužel, tady nastává ta chvíle, kdy se vám musím k přiznat k podvodu. Mack byl v nedohledu, ale z čista jasna se přede mnou objevil Burger King. Láska neláska, někdy prostě ujedete. Náladu mi zvedá prodavačka v Kiosku, která mi řekne, že vypadám dost namakaně. Aspoň tak si to překládám. Nevím, jestli chce pusu nebo dýško, každopádně já jsem ochotná ji za to dát obojí.

Shodou okolností se ocitnu na nádraží a mě najednou bleskne hlavou, že už mi to dobrodružství možná stačilo. Hodně mi to dalo, ale sama uznávám, že to není úplně bezpečné a já se zařekla, že budu především poslouchat svoji intuici. A ta mi říká, že mám jet domů.

1.8. - 2.8. Cesta domů

Stihla jsem si ještě projít město, nasát místní atmosféru a vrátit se včas na nádraží. Jsem na sebe pyšná, protože ne vždy se to tak povede. Nakonec zjišťuju, že mě domů povezou české dráhy, což způsobí méně či více očekávané komplikace. Nejen, že v kupé pro tři lidi máme jen dvě postele, ale taky nám průvodčí sděluje, že kvůli výluce budeme o půlnoci přestupovat na autobus, který nás převeze k dalšímu vlaku. Není to nic neobvyklého, tak zachovávám chladnou hlavu. To ještě nevím, co mě čeká. Autobusy pro nás sice přijely, ale jen dva a nás je asi milion, takže zbytek výpravy včetně mě čeká naivně do druhé ranní na nádraží kdesi v Rakousku, když nám kdosi řekne, že další autobus už nepřijede a máme jít spát. Do stojícího vlaku. Že prý pojedem až v 6 ráno. Nebo taky ne.

Naštěstí ráno autobus opravdu přijede, ale převeze nás k vlaku, který jede až do Vídně, což rozhodně není plán cesty. Navíc za mnou sedí rodinka českých cikánů, kteří si zrovna usmysleli, že na sebe začnou házet špínu za posledních deset let, nadávat si do kurev a hajzlů a vyhrožovat si zabitím. A takovým individuím nemůžete říct, aby se trošku ztišili, takže nezbývá než doufat, že se vážně brzo odkrouhnou a bude klid. Ty český dráhy nám věří natolik, že s námi ani neposlali nikoho, kdo by tuhle šaškárnu organizoval, takže po sobě všichni jen blbě koukáme s vírou, že ten druhý má třeba víc informací. Nemá. Všichni tady umřemeeee. Tak dramatický to teda nebylo, každopádně ve Vídni si musím koupit další jízdenku a pokračuju Regiojetem do Pardubic, kam pro mě už přijede bratr. A jelikož Regiojet je česká společnost a tudíž zavádí i české ceny, tak se rozhodnu ten můj návrat trošku oslavit a vykoupím jim zásoby na dalších deset let. V hlavě si zrekapituluju celý výlet a i když jsem nebyla pryč bůh ví jak dlouho, tak mi dal tolik lekcí a zkušeností, jaké jsem už dlouho nedostala. Občas se vyplatí vystoupit z komfortní zóny a udělat něco šílenýho, minimálně tak lépe poznáte sami sebe. Tak si víc věřte kamarádíčkové a víc se smějte. Minimálně ta vaše dobrá nálada nasere všechny ostatní.

#PresPrekazkyKeHvezdam
 

Kam dál

Reklama